Rajský ostrov

Jako malý kluk chtěl být námořníkem. Už v dětství se mu pravidelně zdávalo o rajském ostrově. Ten ostrov byl bez nadsázky rájem na zemi. Když ji poznal, nabyl dojmu, že svůj ostrov našel a přestalo se mu oněm snívat. Žili šťastně, to klišé jim společně připadalo krásné.

Táta ji opustil a zůstala se svou sebevědomou mamkou sama. Že to sebevědomí je jen na povrchu a jaký je jeho vnitřní deficit, poznala až dlouho po maturitě. Chtěla být užitečná, něčemu pomáhat. Když ho poznala, myslela si, že je to ten pravý (i když první měsíce to brala na lehkou váhu a považovala jejich vztah za časovou výplň). Začali spolu žít. Nezažila nikdy předtím, ani nikdy potom takové milování.

Když ho poprvé zradila, začalo se mu zase zdát o ostrově, tentokrát se ale celý ostrov chvěl a evidentně se k něčemu schylovalo. Budil se vyděšený, chtěl jí nanovo věřit. A po pár letech se mu to opravdu povedlo, vážně, žili šťastně. Občas ve snech vzpomínal na hladinu moře házející odlesky do stínu palem, na koupání v laguně a na další paperbackové romantické scény.

Zapomenout, vrátit čas, to se nemohlo stát. Myslela si o sobě jen to nejhorší. Nedokázala se s tím nikomu svěřit, ale on to poznal. Nic neřekl, ale změnil se. Začal v noci plakat a ona plakala s ním. Pak to překonal. Její úleva byla nevýslovná, hluboká, snad až očistná.

Když ho podruhé zradila, byl zlomený. Zpřeráželo mu to kosti, polámalo myšlenky a táhlo ke dnu. Doufal, že slzami smyje ten pocit osamělosti, který cítil po celém těle a nedokázal na něj přestat myslet. Zapáchal... Zdálo se mu dokolečka o ostrově a katastrofa řádově přibrala na síle. Do snu vcházel k smrti vyděšený a všechno i s kořeny spláchla voda. Šedivobílý povrch ostrova tak páchl rybinou (připomínalo mu to jeho lepkavou samotu), až se probudil. A znova a znova.

Neexistuje nic, co by ji mohlo omluvit. Nenávidí každý svůj kousek. Ani oheň by nespálil zlo, kterým je její tělo prorostlé. Přestal se usmívat, téměř přestal mluvit. Vždy, když se přiblížila, roztřásl se. Nedůvěrou? Strachem? Asi po měsíci se začal několikrát denně mýt, o víkendu se sprchoval i dvakrát za hodinu. Najednou mluvil ze spaní a z těch vět šla hrůza.

Dlouho žil se svou samotou, aby zjistil, že slzy, deprese a oddanost osudu ho jednou celého pohltí. Objevila se jako anděl, ale měl z ní podvědomý strach. Nakonec podoben opici, která dostává při pokusu o opuštění bezpečné klece elektrické šoky, stejně plot strachu přeskočil a znovu ji uvěřil. Teď anebo nikdy, vabank, věděl, že jeho život je v jejích dlaních.

Připadala si jako bodlák v jeho srdci, který ho zraňuje každým pohybem. Odešla, nedokázala se mu dívat do očí a měla pocit, že její utěšování jen lije ocet do jeho ran. Ale. Ale nevydržela to bez něj. Vrátila se a věděla, že už mu neublíží. Jeho rány sice nikdy nevyléčí, ale aspoň s ním bude moct zestárnout.
Tenhle sen nezapomene. Ostrov se proměnil ve velrybu, nebo ještě hůř, ten jeho ostrov byl velrybou celou dobu. Potopil se s ním. Nechtěl se už nikdy probudit. Probral se a ona ho hladila, konejšila a mazlila. Měl z ní strach, ale opustit ji nedokázal. Žijí spolu.

spam

antitheticallytu3@wholesalelcdmonitors.com
faina@cammelli.com
ingratiatinglyhfo12@dianascreen.com